Předchozí téměř devět let starý Šílený Max: Zběsilá cesta byl za mě nejlepším příspěvkem do celé série. Bezkonkurenčně. George Miller si ho vypiplal k dokonalosti. A i dnes téměř osmdesátiletý režisér ukazuje záda všem, kteří by se chtěli pokoušet o něco podobného. Vybudoval fantaskní postapokalyptický svět s vůní pouště, krve a benzínu, dal mu postavy a barvy, které žádný tvůrce před ním. Používal k tomu povětšinou velmi specifický vizuální jazyk. Nebyl zbytečně ukecaný ani dějový. Příběh předchozího dílu šel shrnout do banálního cesta tam a zase zpátky. Ale prostě vás to zajímalo. Postavy nepotřebovaly dlouhé dialogy, aby mezi nimi byla téměř hmatatelná chemie. Mnoho lidí snilo o tom, že by figury, jež se jen na chvíli mihnuly v předchozím filmu, mohly dostat samostatný biják.

Furiosa jako nejviditelnější z těchto nově představených postav je tak logickou volbou. Byla druhou nejdůležitější postavou předchozího dílu, takže zpracovat její příběh se přímo nabízelo. Už při sledování Zběsilé cesty chtěl fanoušek série vědět a vidět, jaký příběh se za jejím charakterem ukrývá. Kdo byla elitní pretoriánka, jež zradila Immortana Joea? Kde se narodila? Jak se dostala do týmu Immortana Joea? A jak ztratila svoji ruku? Na všechny tyto otázky se dozvíte odpovědi.

George Miller se dokonce rozhodl, že tu odpověď dostanete filmovějším a tradičnějším stylem, než tomu bylo minule. Rozuměj, bude tu spletitější příběh a vice dialogů. A možná to je ten problém. V minulosti dokázal vyprávět příběhy, které měly dialogy ohlodané na kost, a fungovalo to. Nyní je scénář mnohem promakanější a postavy si víc povídají, ale nemohu říci, že by to filmu prospělo. Hlavní záporák filmu, Dementus hraný Chrisem Hemsworthem, funguje skvěle na začátku, ale čím víc mluví a hlavně čím víc mluví s Furiosou, tím méně funguje chemie těchto dvou postav. To samé lze říci i o pokusu o romanci v rámci příběhu Furiosy, která není dostatečně budovaná a tak její finále není zdaleka tak emoční, jak by mělo být. V tomto ohledu měl film ambice, které v mých očích nedokázal naplnit.

Co ovšem funguje skvěle je vizualita a akčnost. Je tu jedna obrovská scéna, která je dost podobná tomu, co jsme viděli dříve, nicméně i přesto vás bude bavit každá její vteřina. Jedná se o útok na obrovský tahač. Celá akční scéna trvá neobvykle dlouho a nenechá vás vydechnout. Neustále vás překvapuje tím, co vidíte. Na tahač se útočí zprava, zleva, zepředu, zezadu i z nebes. Jsou tu k vidění rideři, již provozují něco jako vodní lyžování, jen na poušti. Je tu i pestrá škála různých kluzáků a vrtulových vznášedel. Podobných akčních scéna honiček v bizarních autech uprostřed pouště je tu samozřejmě více, ale tato scéna je jejich králem. To, co tu předvádějí kaskadéři, je na hranici možnosti. Výsledek je efektní jako máloco z jakýchkoliv konkurenčních filmů.

Když už jsme u té stylovosti. Furiosa: Sága Šíleného Maxe je samozřejmě po vizuální a akční stránce velmi cool filmem, který se jen těžko bude překonávat. Nicméně v porovnání se Zběsilou jízdou zůstává v pozadí, a to hlavně díky tomu, že nepřichází s ničím výrazně novým. Není tu žádná nová kultovní aranž, jako bylo bubenické auto, nebo industriální kytarista zavěšený na náklaďáku obrostlém repráky. Zkrátka ty nápady, které vás odpálily svojí kreativitou a ujetostí tu jsou, ale svým způsobem recyklované nebo jen s nepatrnou evolucí. Chybí mi ten woow efekt, který jsem měl v minulosti.

Možná na tom svoji zásluhu má i to, že celý film je viditelně digitálnější. Tam, kde byl předchozí díl výrazně fyzičtější, nastupuje zelené plátno. Kameraman Simon Duggan si s tím ale umí poradit a snaží se z toho vyždímat maximum, nicméně ta složka hmatatelnosti a řekněme i zemitosti, kterou měla Zběsilá cesta, tu chybí. I přes tohle žehrání a porovnávání musí zaznít jedno. Ten film je obrazově naprosto unikátní. Využívá mnohem více zajímavější práci s kamerou včetně zpomalovacích sekvencí. Do vizuální složky skvěle zapadá i hudba, o kterou se postaral opět Junkie XL.

Příběh je rozdělený na kapitoly, které mapují zásadní okamžiky ze života Furiosy. Od počátku v Zeleném Ráji až do místa, které přímo navazují na Zběsilou cestu. Pro někoho může být překvapující, že celkem dost času zpočátku trávíme s „dětskou“ Furiosou, kterou parádně ztvárňuje Alyla Browne. Má to o to těžší, že většina scén s ní je z její strany bez dialogů. Přesto naprosto přesně víte, co si myslí. Anya Taylor-Joy je další trefa do černého. Doteď mě nepřestává udivovat, kolik má tato mladá herečka poloh, jež zvládá bez mrknutí oka. Nepamatuji si nějaké dvě herecké role, které by si byly vzájemně podobné a nepamatuji si ani jednu roli, ve které by byla herecky slabá. Trochu mě mrzí, že dvě místa v příběhu, kde se mohla mnohem více herecky vyřádit, jsou vlastně poměrně zrychlená. Tím prvním je její romantický vztah a tím druhým pak válka, která je v rámci příběhu odvyprávěna jen velmi zkratkovitým způsobem.

Ačkoliv se může zdát, že tady celkem dost nadávám, Furiosa je dobrý film. Film, který vás svojí akční stránkou a vizualitou omámí tak silně, že si vlastně ani neuvědomíte, že vám nefunguje mozek a vy se jen bavíte tím, co se děje na plátně. George Miller tu vybudoval další velkou část světa a já mu mohu jen přát mnoho zdraví a vytrvalosti k tomu, aby další díl ságy Šíleného Maxe plánovaný na rok 2026 posunul laťku ještě o kousek dál.